Je deset hodin, zvoní telefon. To bude asi ten deratizátor. Je ale přesný, kdo by to v dnešní době řekl. Každý se vymlouvá na zácpy nebo pro jistotu ani nebere telefon.
Vajíčka štěnic zvětšená pod mikroskopem.
Přišel, slušně pozdravil. Všechno má schované v tašce. Z předsíně se rozhlédl po bytě: „Problém se štěnicemi bude asi tady, že,“ ukazuje na pootevřené dveře do ložnice.
„Ano,“ přitakávám, „a je zajímavé, že manželka je poštípaná od štěnic víc než já, a přitom jsme štěnice našli nejvíc na mojí polovině.“
„To vám rád vysvětlím,“ řekl odborník a nadzvedl matrace. „Ženy mají jemnější pokožku a štěnice navíc nemají rády chlupy. Přece jenom je to ploštice a má s tím problém.“
Tak to vypadá, když se štěnice přemnoží
Následovala důkladná prohlídka všech míst, kde by se mohli štěnice ukrývat – rošty, obrazy (dva putovaly do mrazáku), noční stolky i lišty za postelí. Všude tam se ty potvory schovávaly. Poté přišel na řadu postřik na štěnice. U práce mi vysvětlil to nejdůležitější: na zdi nezůstanou skvrny, po zaschnutí (cca 2 hodiny) je bezpečné se v pokoji pohybovat a štěnice po infikaci ztrácejí světloplachost, takže je můžete spatřit i ve dne – to už to mají ale „za pár“.